Průvodce wellness
Novinky ze světa zdraví od Mgr. Martina Jelínka
Konzultace
Přesvědčovat v dnešní době rozumně uvažujícího člověka o faktu, že jsme tvůrci vlastního osudu i svého štěstí, bude asi zbytečné. Alespoň by to mělo platit u lidí, kteří pravidelně a ochotně používají ke každodenní činnosti svůj mozek a jsou ochotni připustit, že vnější okolnosti, zasahující jim do života, je nemohou nijak výrazně ohrozit. Řekněme, že jsem člověk, který se vlastní vinou propracoval (v našem modelovém příkladě „projedl“) k výrazné nadváze. Připusťme, že jsem se rozhodl s tímto stavem něco udělat a vydám se na pomoc ke specialistovi, který mě „opraví“. Berme také v úvahu, že poslechnu jeho rady, budu zuřivě a souhlasně kývat hlavou na všechno, co mi doporučí a skutečně to budu myslet vážně.
Prostě „půjdu do sebe“.
Vezmu rozpis jídelníčku, rozhodnu se začít s doporučeným pohybem a za měsíc se budu těšit na kontrolní měření, které mi ukáže přesné hodnoty postupného zlepšování mé tělesné konstituce. Po uklidnění emocí v klidu domova znovu pročtu seznam doporučení a s klidným srdcem zjistím, že až tak dramatické to opravdu nebude. Přestanu smažit, celkově omezím tuky – odborníkovi se podařilo mi vysvětlit, že tato změna bolet nebude. V této fázi procesu změn souhlasím. Horší to bude se sladkostmi. Nejsem ale přece žádné „béčko“, občasnou chuť na čokoládu „zatluču do země“… Nejradostnější pocity zažívám u doporučení pohybu – původní děs z toho, že budu muset svoje tělo trápit v posilovně nebo začít jezdit na kole, ze kterého mě bolí záda i partie nacházející se na těle trochu níže, střídá úleva. Bylo mi totiž náležitě vysvětleno, že v první fázi – tedy jako u začátečníka – je naprosto dostačující provádět obyčejné procházky. Vidina absence bolesti týraného těla mě povzbudí – každodenní procházky přece nebudou problém. Matně si vzpomínám, že byla řeč o minimu v podobě deseti tisíc našlapaných kroků každý den. Údajně je to čtyři až pět kilometrů. Na pomoc si beru psa, který pohyb potřebuje také – neustálé povalování se mnou na sedačce u televize zformovalo jeho postavu do obdobných tvarů jako u mě. Hlavou mi probleskne přísloví „Jaký pán, takový pes“.
Proč ne? Ve dvou se to lépe táhne, budeme se na procházce tedy tahat vzájemně. Beru vše do svých rukpou a nastavuji v domácnosti nekompromisní změny. První den se proti mně (a mému mazlíčkoví taktéž) postavila samotná matka příroda a nadělila nám pořádný liják. Co se dá dělat – beru psa a místo výtahu použiji schodiště, kterému jsem dal sbohem už před pár lety. Aspoň opráším pavučiny. Zajdu do podchodu a koukám na psa, jak mě zoufale prosí očima, že dál jít nemůže. Vybavuje se mi další přísloví – „Počasí, do kterého bych ani psa nevyhnal“. No nic, dnes to na deset tisíc kroků nevypadá. Alespoň se vrátím stejnou trasou a vyšlapu schody i opačným směrem. Druhý den při pohádkově krásném slunečném počasí vyrážím se psím kamarádem „do terénu“ znovu. Po dvaceti minutách svižné procházky mě z ostrého slunce rozbolely oči. Beru zpátečku a vyrážím k domovu. Co kdyby ozónová díra pustila více škodlivých paprsků a pejsek oslepnul… Třetí den mě u vchodu zastavila sousedka. Podařilo se mi ji setřást až po čtyřiceti minutách „přátelského pokecu“. Dnešní procházka opět žádné terno.
Po měsíci sedím na konzultaci u svého poradce a bezradně zírám na výsledky měření svých tělesných parametrů. Jak je možné, že se nelepším? Nějaká sladkost sice občas proklouzne, ale tučné už nejím…alespoň ne v takovém množství, jako v minulosti. A energetický výdej jsem také zvýšil – každý den na procházce! Mému poradci se evidentně výsledky nelíbí a mluví něco o špatném poměru mezi příjmem a výdejem energie. To téměř zavání dietou – a na ničem takovém jsme se nedomlouvali. Žádné diety, žádné omezování se – co z toho života budu mít? Odcházím znechucen domů. Draze zaplacené rady specialisty nefungují. Tolik změn za jeden měsíc a žádné výsledky. Čert aby je všechny vzal…
Přeji pohodový den
Mgr. Martin Jelínek